historie města úvodní strana další fotografie
fotografie z kroniky město na mapě autor
.
  1. TĚŽAŘSTVO LOMSKÉ UHELNÉ DOLY

          Tato společnost s původním názvem Gewerkschaft Brucher Kohlenwerke se před 2. světovou válkou řadila mezi nejvýznamnější těžařské společnosti v revíru. Toto těžařstvo bylo založeno v roce 1888 jako konsorcium podnikatelů v prvořadým cílem využívat uhelnou sloj zejména v širším okolí města Lomu. Od pražské Živnobanky bylo zakoupeno 569 hektarů důlních polí a v roce 1889 bylo zahájeno hloubení dolu Jan I. v Lomu.

          Důl Jan I. (v roce 1931 přejmenován na Kohinoor, roku 1945 na Kohinoor I.) byl vyražen do hloubky 382 m. Těžil velice kvalitní sloj (uhlí mělo svou obchodní značku Kohinoor) a to do roku 1911 komorováním v lávkách na zával. Roku 1912 bylo zavedeno komorování s plavenou zakládkou (hlavně pískem z pískoven u Braňan), roku 1930 pak také stěnování v lávkách se zakládkou. Těžba uhlí v této oblasti však s sebou nesla zvýšené riziko. Uhelná sloj je zde značně náchylná k samovznícení, což mělo v minulosti za následek celou řadu výbuchů plynů a uhelného prachu, ke kterým rovněž docházelo také na sousedních dolech, (např. na dolu Pluto). Při výbuších docházelo k větším i menším ztrátám na životech (např. v roce 1946 měl výbuch uhelného prachu za následek 52 mrtvých horníků). Důl Jan I. ukončil svou činnost v roce 1964.

          Již v roce 1890 dosáhlo těžařstvo Lomské uhelné doly těžby celkem 601 tisíc tun uhlí, čímž se zařadilo na třetí místo mezi těžaři v revíru, a to za Mosteckou společnost pro dobývání uhlí a Severočeskou uhelnou společnost. Příznivé ekonomické výsledky dovolily těžařstvu zahájit v roce 1892 hloubení dolu Moritz v Louce a v roce 1895 dolu Gutmann v Lomu.

          Oba doly byly otevřeny pro potřebu vydobytí nejvzdálenějších revírů důlního pole dolu Jan I. a také pro zvýšení těžby, svou samostatnou existenci ukončily do roku 1918. V roce 1895 zakoupilo dále těžařstvo doly Pluto I. a Pavel I. v Louce. Důl Pavel I. byl v roce 1918 poté sloučen s dolem Pluto I.

          Důl Pluto I., hluboký 366 m, byl založen roku 1888. Na tomto dole byly v průběhu jeho činnosti provozovány různé metody dobývání - komorování na plnou mocnost (výška komor činila až 17 m), komorování v lávkách, později stěnování se základkou (plavenou, vrhanou) v lávkách, piliřování na zával. V roce 1956 byl v Louce otevřen důl Pluto II., na který byla převáděna těžba z dolu Pluto I. Doly Pluto ukončily definitvně svou činnosti v roce 1984.

          V roce 1899 se těžařstvo sloučilo s Německorakouskou báňskou společností a získalo tím další důlní majetek, zejména doly Bohemia I.-III. u Chabařovic, Boží požehnání a Elisabeth III. u Oldřichova a Kníže nebes u Janova. Téhož roku získala také důlní majetek Těžařstva Venuše s dolem Venuše v Konobrži.

          Důl Venuše (hloubený v letech 1893-1897) byl první důl ve střední Evropě, který byl vyražen napříč dvěma polohami kuřavek v nadloží uhelné sloje, a to do celkové hloubky 150 m. Vlastní hloubení dolu přes kuřavku, mocnou až 60 m, probíhalo tzv. zmrazovací metodou, která spočívala v hustém obvrtání svislými vrty na obvodu budoucí jámy, které od sebe byly vzdáleny 1 m. Těmito vrty, vrtanými postupně až do podloží uhelné sloje na úroveň konečné hloubky dolu, byl vháněn do písků přechlazený solný roztok, který dokázal profil ražené jámy po dobu hloubení a vystrojování zmrazit. Vlastní těžba uhlí probíhala metodami v revíru obvyklými - komorováním na zával na celou mocnost, komorování v lávkách se zakládkou, místy i stěnováním zdola nahoru se zakládkou (zavedeno v roce 1930). Vzhledem k tomu, že v dole enormně narůstalo množství záparů (vznícení uhlí), byl v roce 1947 důl uzavřen. Pro vyrubání zbytkových pilířů po předchozím dobývání byl důl v roce 1955 znovu na šest let otevřen, zároveň byly z dolu raženy průzkumné chodby pro povrchové dobývání sousedního lomu Ležáky.

          Roku 1899 byla též dokončována výstavba dalšího významného dolu, činného až do současnosti - dolu Kaisergrube v Mariánských Radčicích. Hloubení tohoto dolu (důl Císařský, od roku 1919 jako Jan II. a od roku 1931 jako Kohinoor II.) bylo zahájeno již v roce 1894, jeho konečná hloubka činila 336 metrů. Dobývací metody na tomto dole byly zprvu komorování na zával v lávkách, později komorování s plavenou zakládkou, v roce 1929 bylo zavedeno stěnování v lávkách se zakládkou, v roce 1940 pak komorování na zával v pruzích. K tomuto dolu byly postupně připojovány další doly, většinou dlouhými překopy (Alexander, Pluto), jimiž byla z těchto dolů směrována veškerá těžba. Vzhledem k velkým hloubkám uložení uhelné sloje, a tím i velkým horským tlakům a vysoké teplotě, byly již od počátku 20. století na dole Kohinoor I. zaváděny výkonné ventilátory, vodotěžné stroje a parní stroje pro výrobu elektřiny a stlačeného vzduchu. Na tomto dole byl umístěn také ústřední vodotěžný stroj pro všechny okolní doly společnosti.

          V roce 1900 se svou celkovou těžbou 1.700 tisíc tun uhlí stalo těžařstvo Lomské uhelné doly druhým nejvýznamnějším těžařstvem v celém revíru. Dále rozšiřovalo svůj důlní majetek - v roce 1901 byl založen v Horním Litvínově důl Pavel II. (přičleněn roku 1948 k dolu Pluto I.). O čtyři roky později byl koupen majetek Chabařovického uhelného těžařstva Saxonia s doly Vilém a Bedřich v Chabařovicích, Adolf Arnošt v Tuchomyšli, Saxonia v Jenišově Újezdu a Bohemia v Modlanech. V roce 1907 byl otevřen nový důl Himmelfürst (Kníže nebes, v roce 1948 jako Partyzán Slánský, od roku 1951 Rudý sever) v Hamru u Litvínova. Tento důl byl otevřen místo starého dolu Antonia, který byl v provozu od roku 1883. Tento důl se již od počátku své existence potýkal s velkými těžebními obtížemi, především pro časté zápary uhelné sloje a velké přítoky vod, což bylo dáno jeho založením blízko výchozu uhelné sloje na okraji Krušných hor.

          Těžba dolu činila před 2. světovou válkou cca 200 tisíc tun za rok při převládající dobývací metodě komorováním na zával. V roce 1949 byl v části dolového pole při výchozu uhelné sloje otevřen povrchový lom, který však byl již za šest let poté uzavřen pro nezvládnutelné sesuvy jeho bočních svahů. Poté byl otevřen další povrchový lom, jež však pro časté ohně při naražení starých důlních děl musel být v roce 1962 uzavřen. Důl jako celek ukončil definitivně svou činnost v roce 1965.

          V roce 1907 byl též zakoupen důl Marie I. v Lomu (založen roku 1893, hluboký 184 m), který ukončil dobývání v roce 1916. Téhož roku byl v Lomu založen důl Marie II., hluboký 294 m, který těžil komorováním na zával a etážováním s plavenou zakládkou s výkonem kolem 100 tisíc tun ročně a byl uzavřen v roce 1945. Po první světové válce, za níž těžba společnosti dosahovala úrovně kolem 2 milionů tun, dále společnost rozšiřovala svůj důlní majetek, když v roce 1924 změnila svůj status na akciovou společnost.

          V roce 1920 byl v jižní části obce Loučná založen u výchozu sloje lom Marie II. (roku 1947 přejmenován na S.K. Neumann). V tomto lomu byla těžena sloj o průměrné mocnosti kolem 20 m. Při těžbě docházelo k obdobným problémům jako u dolu Kníže nebes, proto byla existence dolu ukončena v roce 1959. Roku 1922 byl založen povrchový lom Ignis v Braňanech a o čtyři roky později zakoupila společnost doly Elbe II., Elbe III. a Elbe IV. v Krupce a v Srbicích na Teplicku. V třicátých letech v době hospodářské krize společnost prodělala, stejně jako ostatní těžařské společnosti v celém revíru, značné odbytové obtíže. Ke dni 30. 12. 1940 byla pak společnosti rozpuštěna a včleněna do SUBAG.

          V rámci severočeského hnědouhelného revíru, zejména na Mostecku, působila kromě uvedených velkých společností též řada menších těžařských firem (zejména těžařstva), jejichž důlní provozy však zásadním způsobem ovlivnily rozvoj hornictví v centrální části pánve.

          Těžařstva představovala nejstarší právní formu společného báňského podnikání v pánvi. Vznikala na základě starého horního práva již ve středověku, byla založena na principu omezeného ručení bez žádného kmenového kapitálu. Veškeré náklady byly řešeny formou provozního příspěvku od jednotlivých podílníků. Forma vlastnictví těžařstvy přecházela na přelomu 19. a 20. století postupně pod vliv velkých důlních akciových společností, které měly daleko širší možnost investic a rozvoje důlního podnikání.

          Vyjmenujme jen ty významné. Mezi ně patřilo Uhelné těžařstvo Hlubiny Victoria a dolu Habsburg. Uhelné těžařstvo Victoria započalo svou činnost v roce 1880 hloubením těžné jámy dolu Victoria I. v Záluží u Litvínova, která svou hloubkou 211 m byla tehdy nejhlubší jámou v severočeském revíru. Původně byl tento důl nazván Malta. Při jeho hloubení byla naražena voda, která zatopila šachtu do výše 140 m, takže její hloubení bylo na dva roky přerušeno.

          V roce 1886 byla vyhloubena v témže dolovém poli těžní jáma Victoria II. O tři roky později byl celý důlní majetek této společnosti koupen Uhelným těžařstvem dolu Habsburg. Toto těžařstvo mělo v majetku sousední důl Habsburg (od roku 1919 Minerva), založený roku 1889 mezi Růžodolem a Kopisty na hloubku 231 m.

          V roce 1906 byl důl Victoria uzavřen, veškerá těžba přešla na důl Habsburg. Tento jediný důl těžařstva, jehož těžba se pohybovala kolem 150 tisíc tun ročně, byl v provozu do roku 1940. Tehdy byla existence těžařstva ukončena (včleněním do trustu SUBAG) a důlní pole Minerva přičleněno k dolu Herkules.

John H. Banks a jeho památka.
Psal se 17. duben 1945. V blízkosti obce Libkovice se ve dvou různých letových hladinách křižovaly dve bombardovací flotily. Německá protiletadlová obrana spustila palbu nad Libkovicemi a zasáhla jeden z letounu B - 17 G směřujících na Dráždany a jeden vracející se z akce v Ústí nad Labem. První bombardér, který patřil do stavu 303. bombardovací skupiny, dopadl mezi libkovické flaky a v jeho troskách zahynuli dva letci. Pilot Thomas F. Kahler a střelec Theodore R. Smith.
Druhý letoun po zásahu sice pokračoval v letu, ale u obce Přecáply v chomutovském okrese ve vzduchu explodoval a celá jeho posádka, která letěla ve složení - pilot Jako V. Bartl, druhý pilot Edwin H. Brown, navigátor Peter Uruski, palubní inženýr Everett U. Hendrix, zahynula.Třetí případ se udál v odpoledních hodinách v Lomu. V 15 hodin 35 minut se nad Lomem objevila dvojice stříbrných stíhaček typu Thunderbolt se žlutými konci křídel, žlutým vrcholem směrovky a s modrým klínem na kapotě motoru táhnoucím se až pod kabinu. Oba letouny, označeny americkými výsostnými znaky, letěly na trase Marienberg - Praha a jejich piloti měli za úkol sledovat pohyb vojenských objektu a cílu v prostoru nazvaném Dresden Area. V těsné blízkosti Lomu však byla umístěna baterie německého flaku. Ta okamžitě spustila palbu a jeden z letounu zasáhla. Jeho pilot opustil hořící letoun na padáku a zatímco letadlo dopadlo v lese nedaleko Horního Lomu, pilot, kterým byl John H. Banks, přistál na zahradě školy. Když si pro něj přijela eskorta od protiletadlové obrany, byl napaden místním německým obyvatelstvem a bestiálním způsobem téměř ubit k smrti. Nakonec jej německý policista z Oseka Albert Anton zastřelil. Letcovo tělo pak bylo odvezeno na hřbitov do Oseka, kde bylo na příkaz německého starosty z Oseka pohrbeno za hřbitovní zdí.Po roce 1989 byl před budovou základní školy na náměstí Republiky vybudován pomník americkému letci Johnu H. Banksovi a každoročně je zde pořádán v dubnu pietní akt včetně doprovodných akcí. Tradičně tento den do Lomu přijíždí američtí veteráni 2. světové války, zástupci ambasády Spojených státu, členové Military klubu.